Viděl jsem plynout vodu, mraky běžely za sny nás lidí a luna dorostla do oblosti ženy a zase se ztratila, milenka noci.

Vlci ji volali, tak úzkostně a teskně, ale nikdy ji nespatří níž než nad obzorem.

Ve vodě tonou plaménky svíčky, vzduchem zavoní mátou a hořkost silného čaje sváže slova.

Najednou jsem vlkem, stojím s drápy pevně zabořenými ve zvlhlé prsti a do hrdla se mi dere pronikavé vytí.

A luna mne vidí, ale nesleví ani o píď. Jsem bláznem?

Uzavřu tuhle kapitolu, smočím nos ve víně a podám si ruce s tím co stojí vedle.

Luna je daleko a nerozumí mi. Se srdcem ve dlaních bloudí oblohou a teplé dotyky žhnou hluboko pod ní.